Úplněk

 

 Jasmína stála na balkóně a pozorovala úplněk. Byla na zámeckém plese a ve svých romantických fialových šatech si připadala jako opravdová šlechtična. Jen nějaký ten rytíř ji chyběl. Ne, že by jich byl na zdejším plese nedostatek, ale jednomu koukaly z bot příšerné ponožky, další byl spíše podobný pirátovi než šlechtici a zkrátka žádný ji opravdu nepadl do oka. Zasněně koukala na měsíc a ani si nevšimla, že někdo ze zahrady hodil na balkón provazový žebřík, který širokými skobami zahákl za zábradlí. Jasmína poslouchala něžné tóny, které hrou na dobový nástroj mandoru „vyluzovali“ tři hudebníci a málem vykřikla hrůzou, když se vedle ní naráz zjevil muž. Oblečen byl v naprosto dokonalém zeleném svrchníku zdobeném výšivkou, s nohavicemi podšitými koženou podrážkou a vypadal přesně tak, jako by vystoupil z portrétu v hodovní síni Víšovského zámku, kde se ples konal. Muž se obřadně uklonil a mlčky vyzval Jasmínu k tanci. Po pravdě řečeno Jasmína moc tančit neuměla a dobové tance už vůbec ne, ale muž ji krásně vedl, a tak si za chvíli připadala, jak ta nejlepší tanečnice ze všech. Filip, dnes převlečený za lapku, domníval se, že rytířů a jakoby šlechticů bude na dnešním plese dost, už hodnou chvíli pozoroval překrásnou dívku ve fialových šatech, jak stojí na balkóně a zírá na měsíc. Když už se k ní chtěl přiblížit tak sebou najednou podivně ošila, pak se obřadně uklonila a začala tančit. Tančila krásně, jen to vypadalo, že tančí s nějakým imaginárním tanečníkem. Filip se odebral k bohatě prostřenému stolu, kde vzal dvě číše s vínem a rozhodl se, že půvabnou tanečnici osloví. Jaké však bylo jeho překvapení, když došel na balkón a jeho „Fijalinka“, jak ji v duchu začal nazývat, už tam nebyla. Zůstala tam jen mašle, která spoutávala její krásné plavé vlásky. Marně se rozhlížel po sále, jeho „Fijalinka“ zmizela. Vydal se jí tedy hledat do zámecké zahrady. Jasmína zavřela oči a omámena hudbou a tancem čekala, až ji ten báječný muž, který jakoby opravdu „přišel“ odněkud ze středověku políbí. A vskutku, když k ní přiblížil svou zarostlou tvář a začal ji něžně líbat zatočil se s ní na chvíli svět. Otevřela oči, ale už nestála na balkóně Víšovského zámku. Ocitla se ve středověké komnatě, která byla vlastně pánskou ložnicí, vévodila ji pevná dřevěná postel s baldachýnem, matracemi z perníku a kožešinami. „Jsem rytíř Jan z Víšova, krásná panno.“ Jasmína vůbec nepřemýšlela o tom, jak je možné, že se najednou ocitla na naprosto jiném místě. Jen si pomyslela, že se jí to zdá anebo, že vypila moc vína. Prohlížela si rytíře Jana, jeho mohutnou svalnatou postavu, oči blankytně modré, šedivé vousy a po ramena splývající šedivé vlasy. „Jmenuji se Jasmína“ pípla nesměle. Rytíř Jan před ní poklekl a obratně ji vyzul pravý střevíc, nožku jemně políbil a stejně tak udělal i s druhým střevíčkem. Pak se postavil, vzal Jasmínu do náručí, odnesl ji na lože a položil na jednu z kožešin. Usmál se, hlasitě tleskl a prostorem se rozezněly zvuky mandory. Pak se pomalu svlékl až zůstal před Jasmínou zcela nahý. Dívka konsternovaně hleděla na výrazně staršího muže, který byl však v jejích očích naprosto dokonalý. Pevná hruď porostlá „šedivým mechem“, svalnaté nohy s naprosto dokonalým pozadím, usměvavá zarostlá tvář, které vévodily modré oči a mužná chlouba hrdě vztyčená a připravená k milování. Nespěchal, něžně se k ní naklonil, začal ji líbat na ústa, a přitom šikovně rozepínal snad 50 drobných knoflíčků, které držely její fialkové šaty pohromadě. Ještě, že jsem si pod šaty vzala krásné fialkové nové prádlo, pomyslela si Jasmínka. Leč ouha s touto částí oblečení si Jan nevěděl rady, vytáhl tedy odkudsi dýku a jedním tahem přeřízl cosi, co svazovalo prsa dámě, s kterou se rozhodl strávit dnešní noc. Také jakýsi podivný a nedokonalý pás cudnosti přeřízl a konečně mohl líbat ňadra, bříško i klín. Filip už třikrát přešel zámeckou zahradu a bohužel svou „Fijalinku“ nikde nenašel. Vrátil se tedy do sálu a začal ze žalu „převracet“ jeden korbel piva za druhým, rozhodnutý propít se až k sladkému nevědomí. Jenže jakési jeho lepší já, ho brzy donutilo s touto sebedestrukcí přestat, a tak se alespoň vydal na balkón, že ho závan čerstvého nočního vzduchu probere. A také, podobně jako Jasmína se zahleděl na měsíc v úplňku. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl za bílým závěsem zcela nahou dívku s vyděšenýma, prosebnýma očima. Poznal ji i bez šatů, byla to jeho „Fijalinka“, na nic nečekal, svlékl si svou velkou bílou režnou košili a dívku do ní něžně zabalil. Všiml si také provazového žebříku, a tak vyděšenou Jasmínku popadl do náruče, přehoupl se přes zábradlí a snesl ji to ztemnělé zahrady. Jasmína otevřela uplakané oči a chtěla Filipovi, jak se jí mladý „lapka“ představil vyprávět, co se jí stalo. Seděli pod starým dubem, Filip objal třesoucí se Jasmínu a čekal, až mu poví, co se jí přihodilo. „Tak stojím na balkónu Víšovkého zámku a pozoruji úplněk“… začala vyprávět „ ….. a pak mne svlékl, podprsenku i kalhotky přeřízl dýkou a začal mě líbat. Ach to bylo nádherné, považ od nohou až po vlasy, není na mém těle místečka, které by nepolíbil.“ Filip zuřivě zaskřípal zuby, „ten darebák“ pomyslil si, ale nechtěl dívku rušit ve vyprávění, a tak mlčel. „Byl tak krásný a když už to vypadalo, že mě jeho mužná chlouba potěší a přivede k té asi nejdokonalejší slasti začal místností proudit vánek. Tedy nejprve to byl vánek, který se proměnil ve vichřici. Ta mne popadla do „náruče“ a odnesla zpátky na balkón. To je vše a vím, že si nejspíše budeš myslet, že jsem blázen. Jenže nejsem. Ach rytíři Jane z Víšova, kde jsi?“ Zakřičela zoufale do úplňkové noci Jasmína. Filip ji začal něžně hladit a líbat, aby ji utišil a v tom zaslechli tóny mandory a hysterický ženský smích. Byl to smích Janovy právoplatné ženy Míny z Víšova. Vždy za úplňkové noci se duch rytíře Jana z Víšova převtělil do lidského světa, aby si odnesl do své zámecké ložnice tu nejkrásnější pannu, kterou potkal. Dnes však potkal „anděla“ překrásnou dívku Jasmínu s kterou se toužil pomilovat. Byla tak nádherná, vlasy, ňadra, bříško a ty nožky, bože a jak voněla. Zas, snad po sto letech se toužil milovat a mohlo se to sát. Byl blízko, blizoučko. Jenže, když už chtěl slečnu Jasmínu pomilovat, tak mu to zkazila Mína. Jeho Mína, kterou za života tolik miloval a dala mu nádherné syny a dcery. Jenže Mína byla chladná, vlastně ho na svém loži jen „trpěla“ a tak utíkal hledat rozkoš v náručích jiných žen a dívek. Až to jednou Mína nevydržela a probodla ho jeho vlastní dýkou. Od těch doba se oba „potácejí“ mezi světem živých a mrtvých. Rytíř Jan schovaný v bohatém listoví mohutného dubu s lítostí hleděl na Filipa s Jasmínkou, ale přál jim, aby alespoň oni našli tu pravou lásku