Krásný den milí přátelé - nedávno vyšel na stránkách našeho literárního klubu rozhovor se  spisovatelkou Žofií Zejdovou - tedy se mnou - máte-li zájem můžete se podívat: 

                                                                        Na slovíčko s... :: literatinawebujedemedal




A taky malá ukázka z připravované knihy:


Traktůrek Tibík

-

tajemství noční Prahy

Traktůrek Tibík a rytíře Piškytle

   V jenom krásném městě, které je od pradávna městem královským, v Praze bydlel v bytě chlapec Tibor. Bydlel tam se svou maminkou, tatínkem a starším bratrem Jaromírem. Měl spoustu krásných hraček a taky překrásný traktůrek s vlečkou. Traktůrek byl zeleno-žlutý s Tiborek si s ním hrál moc rád. Vždycky, než šel spát, tak ho pěkně uložil k ostatním hračkám. Stalo se však jednu, že na to zapomenul a traktůrek nechal v obyváku u křesla. V noci, když už všichni spali, se vzbudila kočička Míca, která je jinak součástí polštářku na křesle, zamňoukala „mňau, mňau“, usmála se a uviděla traktůrek. Seskočila z křesla a zamňoukala „mňau, moc prosím traktůrku Tibíku, mňau svez mě prosím“. Traktůrek jen tak zkusmo zamrkal světly, nastartoval a tiše zavrčel „vrrr, vrrr, tak si naskoč na vlečku Míco.“ Míca skočila a traktůrek se pomalu rozjel – nejdříve jen tak kolem obyváku, pak nahlédl do ložnice a do pokojíčku a chodbou pomalu ke dveřím. Kočce Míce se to moc zalíbilo, a tak zase zamňoukala „pojeďme na výlet, traktůrku Tibíku, prosím“. Jenže traktůrek smutně zablikal světýlky a zavrčel: „vrrr, vrrr, ven se nedostaneme, je zamčeno a dveře jsou zavřené“. Jenže Míca byla chytrá, a tak řekla: „mňau, mňau, vím, jak to uděláme, vrátíme se do pokojíčku k Tiborkovi a Jaromírkovi, mňau, oni tam mají kouzelného skřítka Matlafouska a ten umí čarovat“. Vrátili se tedy zpátky do pokojíčku a skřítka Matlafouska, schovaného, tedy spíše zahozeného za skříní pod hromadou jiných hraček poprosili, ať jim otevře dveře. Skřítek jim půjčil svou kouzelnou hůlčičku a zalezl si zpátky k ostatním hračkám. A tak kočička Míca a traktůrek Tibík otevřeli tou kouzelnou hůlkou dveře, zase je zavřeli a rázem se pak ocitli venku. Byla temná noc, na nebi svítily hvězdičky a Míca s Tibíkem se projížděli noční Prahou. Byla to moc dobrodružná jízda – v ulicích Prahy potkali slavného kouzelníka Žita, který jezdil s vozem taženým kohoutím spřežením, u Kampy pak vodníka Kabourka a na slavném Staroměstském náměstí samotného věhlasného čaroděje Kellyho, který pracoval pro českého krále Rudolfa II. a snažil se pro něj vyrobit zlato. Nejhorší však bylo, když na Vyšehradě potkali slavné loupežníky, ti je uviděli a chtěli si kočičku Mícu upéct na ohni. Míca vyděšeně mňoukala „mňau, mňau“ a traktůrek Tibík jen vrčel „vrrr, vrrrů a vrčel. Měli štěstí, že kolem šel jeden statečný rytíř a ten se s mečem lapkům tedy zlodějům postavil. Byl to slavný rytíř Piškytle a když bylo po všem tak mu Míca s Tibíkem poděkovali, kočička Míca naskočila na vlečku a traktůrek Tibík rychle uháněl domů do Letňan. Hůlkou skřítka Matlafouska si otevřeli dveře a s úlevou se uložili ke spánku, kočička Míca si zase vlezla do svého polštářku a traktůrek Tibík se postavil tam, kde jej včera Tiborek zapomenul. Ráno, když se Tiborek vzbudil hned běžel pro svůj traktůrek a vůbec, ale vůbec nic nepoznal. Jen si všimnul, že kolečka jeho traktůrku jsou trochu špinavá, a tak poprosil maminku, ať je trochu umyje. Kočička Míca mrkla na umytého traktůrka Tibíka a tiše řekla: „mňau, mňau to byla paráda, už se moc těším na dnešní noční dobrodružství“. „Vrrr, vrrr já taky“ odpověděl traktůrek.






Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  Co mi vypráv ěl mnich aneb duše v kámen zakletá Žofie Zejdová      Je to několik let zpátky, co jsem se ocitla v čtyři sta let staré kryptě zaniklého dominikánského  kláštera.  Řád bratří kazatelů jako žebravý založil v roce 1215 kněz Domingo de Guzmán – sv. Dominik. Zhruba o deset let později přišli dominikáni i do českých zemí.      Stojím tiše a s posvátnou úctou prohlížím kryptu a poslouchám výklad průvodce, když tu můj zrak padne na jeden malý uvolněný kamínek. Hlavou mi bleskne „vezmi si ho“ a vzápětí „blázníš, přece tady nebudeš krást.“ Kámen mě přitahoval jakousi zvláštní silou, rozhodla jsem se alespoň pohladit si ho. Jenže sotva na něj sáhnu, tak někde daleko v hlavě slyším hlas: „vezmi mě prosím do dlaní, něco ti povím.“ Marně se začnu rozhlížet a hledat někoho, kdo na mne šeptá, až mi padne zrak na kámen. Je trochu uvolněný a není problém ho vzít a ukrýt v dlani. Srdce mi buší, ale n...
Další informace
Obrázek
Včera měla svátek Žofka a tak jednu o mé milované babičce Žofce  Jako krysa   Šenov, místo mého srdce, domov a krajina mých předků. Když mám chvíli čas, tak se ráda procházím známými cestičkami a ob zvláště dnes, za Svatojánské noci, je park tím nejpůvabnějším místem. V nedaleké Staré škole je veselo, tradiční „otevírání sto doly“ rozeznělo country hudbou široké okolí a já se nenápadně „vykradla“ do nedalekého parku. Náš zámecký park kdysi býval opravdu zámecký, bohužel, z celé té krásy zůstala jen budova správce, kde je nyní Základní umělecká škola Viléma Wünsche. Ještě jsou pamětníci, kteří si pamatují, jak se ve sklepení téhle budovy zazdíval vchod do jedné z tajných chodeb, které vedly z Šenovského zámku. V parku mám oblíbený jeden strom, no strom, vlastně už jen torzo kdysi krásného buku červenolistého, který už tady roste více než 274 let. Přijdu k němu, pevně ho obejmu, a on mi začne vyprávět o starých časech, kdy se tudy procházela nejen šlechta ze zá...
Další informace