Měsíční svit

 

   Hraběnka Ronenbergová seděla ve svém houpacím křesle a po pravdě tak trochu pospávala. Z odpoledního odpočinku ji vyrušila pečovatelka Dana, která už od dveří hlasitě halasila „máte návštěvu, slečna Lucie za vámi přijela.“ Stará paní honem sáhla po hřebenu a zrcátku, které měla vždy po ruce hned na stolečku vedle křesla a usmála se celkem spokojeně na svůj obraz v zrcadle. „No na devadesátiletou stařenu to není vůbec špatné“ řekla si polohlasně. To už ale do dveří vcházela rozesmátá pravnučka Lucie a nebyla sama. Vedle ní nesměle přešlapoval hubený mladík. „To je Karel, bábinko a to je paní hraběnka Lucie Anna Ronenbergová, moje prababička“. „Jdi ty potrhlo, jaká já jsem hraběnka. Prostě Anna mladíku, posaďte se a povězte mi něco o sobě.“ „No jsem Karel, ale to už vlastně víte“ trochu se zakoktal a Lucie mu hned se smíchem skočila do řeči „je to také malíř babičko, kolega z vyššího ročníku.“ „No malíř zdaleka ne, spíš mazal“ ohradil se se smíchem mladík „zatím jen student akademie výtvarných umění.“ „Lucie nedáte si se mnou čaj“ řekla Anna rychle, aby zakryla své vzrušení. Pro malíře měla od mládí slabost a vlastně sama se kdysi také pokoušela malovat. A možná by mohla být dobrá, kdyby… Zaplašila vzpomínky, zazvonila na pečovatelku a poprosila o čaj. V tom si Karel všimnul obrazů, které zakrývaly celou protější stranu pokoje. Uznale obcházel jednotlivá díla, až se zastavil u obrazu, který znázorňoval dívčí postavu v nádherných romantických fialkových šatech, kterak stojí na balkóně, ozdobeném bílým závěsem a zasněně se dívá na měsíc.“ „Lafonti“ vykřikl vzrušeně „Lafonti, že je to Lafontiho měsíční svit? Lafonti byl významný italský malíř, který se tuším narodil někdy kolem roku 1890“ poučoval udivenou Lucii. „Drahá paní Anno víte vy vůbec, co tu máte za poklad? No ten má hodnotu, řekněme ……. .“ Anna ho však nenechala domluvit a s předstíraným klidem řekla: „Ano je to Lafonti, ale hodnotu? Tak tu vskutku nemá žádnou. Je to jedno z jeho ranných děl a valné ceny nemá, věřte mi.“ Mezitím přišla pečovatelka s konvicí plnou voňavého levandulového čaje, který nalila do třech krásných malých hrnečků zdobených drobnými květy levandule. „No babi, ale víš“ začala Lucie „jak jsi vlastně k tomu obrazu přišla?“ Stará dáma se usmála a v duchu si pomyslela, že přišel čas na pravdu, nakonec toužila alespoň někomu ze svých blízkých povědět tu dávnou historii, která ji tak moc změnila její život. „Nu dobrá, když myslíte tedy vám to povím“ řekla a vyzvala oba mladé lidi, aby se posadili, pak se napila čaje a začala vyprávět.

   „Když jsem byla čerstvě plnoletou dívkou byla jsem zblázněná do malování, a tak mi můj otec, který jak dobře víš Lucie byl sice jen obyčejným obchodníkem, zaplatil cestu do Florencie. A to nebylo všechno, zaplatil mi také hodiny malby u tehdy začínajícího malíře Alessandra Lafontiho.“ „Ach bábinko“ zavzdychala Lucie „tedy ta dívka na obraze jsi ty?“ „A maloval to Lafonti, že?“ zeptal se Karel. „Ach ne, ne ta dívka na obraze je Alessandra Lafonti, dcera“ řekla Anna a tiše dodala „a ten obraz nemaloval Alessandro sám, ale malovali jsme ho spolu.“ „Jé, a tak proto je ten podpis u obrazu jiný, není tam jen to Lafontiho La, ale LaA.“ „Och ano děti, byla to krásná doba“ zasnila se hraběnka a vyprávěla jim o starobylém zámku stojícím poblíž kouzelné řeky Arno a o lidech, kteří tam v té době žili. „…Lafontiho zámek býval vždy plný hostů, a právě tam jsem poznala svého muže, hraběte Ronenberga“ usmála se Anna a pohlédla nad krbová kamna, kde visel portrét jejího manžela, staršího, přísně vypadajícího černovlasého elegána.“ „No paní Anno musíte nám ten příběh vaší lásky vyprávět“ řekl Karel. Stará žena se však omluvila, že je již vyčerpána a unavena, a tak oběma mladým lidem slíbila, že jim ten příběh poví příště, i když dobře věděla, že pravdu tu se vskutku nikdo nedozví.

Hned jamile oba odešli tak odkudsi vytáhla skleničku koňaku, nalila si a začala vzpomínat. „Byla tehdy překrásnou mladou dívkou a dvořili se ji snad všichni muži, také samotný Lafonti a samozřejmě hrabě Ronenberg, který ji učaroval na první pohled. Jediné, co ji od jeho lásky zrazovalo bylo to, že se jí jako muž příliš nelíbil. Ano líbil se ji jeho titul, jmění a to, že byl starší a moudrý. A vlastně když se zamyslela tak ani ošklivý nebyl. Jen ona jaksi raději trávila čas s Alessandrou. Chodily spolu na procházky nádhernou zámeckou zahradou, vášnivě dokázaly hodiny debatovat o umění a ženské emancipaci. No a pak byl ples. Anna to vidí jako dnes, Alessandru stojící na balkóně a pozorující měsíc, který byl zrovna v úplňku. Vzala si skicák a jen tak narychlo si načrtla pár skic, které si nakreslila jako přípravu k obrazu. Pak vzala dvě skleničky vína a vydala se za Alesandrou na balkón. Trochu se tehdy opily, a tak se pak chichotající vytratily do zahrady. Tam se pak ukryty stěnami starobylého altánku začaly líbat. Nejprve jen tak po dívčím způsobu, ale pak divoce, až jejich něžné jazýčky svedly bitvu. Ňadra Alessandry byla malá tak do dlaně, naopak ona Anna měla ňadra velká, pevná vystavena v hlubokém výstřihu. Vzájemně se líbaly a najednou byly obě nahé, šťastné a líbající jedna druhou. Všetečné Alessandřiny ruce a později ústa prozkoumaly zatím nedotknutou panensky čistou Anninu „jeskyňku.“ Ještě dodnes cítí tu sladkou rozkoš a něžné rozechvění, když se jí to snažila oplatit. Zapomněly na čas, na ples a na zkrátka na všechno. A to byla chyba, osudová chyba. Našel je tam hrabě Ronenbereg a pronesl onu památnou větu: „Když si mne vezmeš Anno nikomu neprozradím, co jsem tu dnes viděl.“ „Vezmu“ pípla tehdy tiše zcela nahá Anna a zahleděla se hrdě a hluboce hraběti do očí. A vlastně byla v tom okamžiku ráda, vždyť to bylo jakési vysvobození od ďábelské nečisté lásky. „Ne, to ne“ zakřičela zoufale, už zase oblečená a jakž takž upravená Alessandra a než ji v tom stačili zabránit utekla na onen balkón z kterého se vrhla dolů.“ Nikdo, a především její otec Lafonti nechápal co se stalo a také se to nikdo nikdy nedozvěděl. Tradovalo se, že tak udělala z nešťastné lásky k hraběti Ronenbergovi, kterého našla v intimní chvíli s Annou. Lafonti byl smutný a když zjistil, že Anna má celkem vydařené skici jeho ještě žijící dcery, která stojí na zámeckém balkónu a pozoruje úplněk, tak podle nich pak společně namalovali obraz, který mu měl dceru připomínat. Až dávno po jeho smrti ho pro ni, Annu, koupil snad z jakési podivné škodolibosti její muž hrabě Ronenberg. Celý život tušil, že lásku své milované ženy ztratil dřív, než ji vůbec mohla pocítit. Přes všechno to, měli spolu dceru a ta zase dceru a ta pak Lucii, která podědila vášeň k malování. Anna se pak po celý život vyhýbala malování.

   „Přišel čas“ řekla polohlasně stará dáma „brzy se setkáme Alessandro a moc se už na tebe těším, na tvé dlaně, ňadra, ústa, polibky… .“ S úsměvem na jaksi omládlé tváři odešla hraběnka Lucie Anna Ronenbergová spát svůj věčný sen. a tak se nikdo nikdy nedoví sladkohořké tajemství jejího života. A prosím tiše, ani vy ho nikomu nesmíte prozradit.