Co mi vyprávěl mnich
aneb duše v kámen zakletá
Žofie Zejdová
Je to několik let zpátky, co jsem se ocitla v čtyři sta let
staré kryptě zaniklého dominikánského
kláštera. Řád bratří kazatelů
jako žebravý založil v roce 1215 kněz Domingo de Guzmán – sv. Dominik.
Zhruba o deset let později přišli dominikáni i do českých zemí.
Stojím tiše a s posvátnou úctou
prohlížím kryptu a poslouchám výklad průvodce, když tu můj zrak padne na jeden
malý uvolněný kamínek. Hlavou mi bleskne „vezmi si ho“ a vzápětí „blázníš,
přece tady nebudeš krást.“ Kámen mě přitahoval jakousi zvláštní silou, rozhodla
jsem se alespoň pohladit si ho. Jenže sotva na něj sáhnu, tak někde daleko
v hlavě slyším hlas: „vezmi mě prosím do dlaní, něco ti povím.“ Marně se
začnu rozhlížet a hledat někoho, kdo na mne šeptá, až mi padne zrak na kámen.
Je trochu uvolněný a není problém ho vzít a ukrýt v dlani. Srdce mi buší,
ale nikdo si mne nevšímá, všichni se zaujetím poslouchají výklad a ani žádný
alarm nezačne hulákat.
Nemám ke kamenům žádný zvláštní vztah, a tak vlastně ani nevím, co za
kámen jsem právě uschovala ve svém batohu. Klášterní zahrady a starobylé stavby
přivedou mé myšlenky úplně jinam, a tedy až v tichu domova usedám se
skleničkou whisky a borůvkovým doutníkem na terasu, beru kámen do dlaní a jemně
ho pohladím. Kdesi v hlavě se mi začíná přehrávat film a já vidím zahrady plné
květin, malé asi osmileté chlapce v sutanách vesele pobíhající mezi záhony
zeleniny a růžové keře, spoustu růžových keřů. Obraz se ztrácí a já slyším
hlas: „mé jméno je Marcelin, narodil jsem se jako sedmý z celkem dvanácti
dětí a klášter mi byl odjakživa domovem. Jako chlapci jsme běhávali po lesích,
sbírali houby a vše co les dal. Bratr Jan tkával plátno, které se barvilo ve
městě a švadleny pak z něj šily sutany. Švadleny byly velmi chudé ženy.
Museli jsme se učit zpaměti dlouhé modlitby a mentorovat je, často jsem
přemýšlel o víře v Boha a záviděl ostatním chlapcům rodiče, které jsem nikdy
nepoznal a nikdy jsem se nedozvěděl, kdo byli mí rodiče vyjma toho, že jsem se
narodil jako sedmý z dvanácti dětí. Nás chlapce chodívala vyučovat
jeptiška – sestra Beatrix, která byla jediným člověkem, který se mne kdy dotkl.
Byla to chudá dívka, které bohatý mládenec udělal dítě, jež při porodu zemřelo,
ona pak odešla do kláštera. Ještě si pamatuji, že klášterní sklepení bývalo
plné vína a zelí. Brr zelí a nedobrá kaše, to bývala naše strava. V létě
to bylo mnohem lepší, sad skýtal spoustu ovoce – hrušek – ještě teď cítím
jejich sladkou chuť na jazyku. Také zpívání, krásné, smutné zpěvy otce Hanuse,
měl překrásný hlas. A pak bratr Patrik, ten měl na starosti prasátka. Když jsem
vyrostl, tak jsem vařil a staral se o zahradu.“
Hlas náhle utichl a má ruka marně a zběsile dále hladila onen kámen, ale
nic prostě víc nic už mi mnich Marcelin říci nestačil.
Musela jsem se s tebou milý čtenáři podělit o tento neskutečný
zážitek a tiš doufám, že jednou snad znovu bude mít chuť vyprávět mi o svém
životě mnich, jehož duše je dosud v kamenu zakletá.
Komentáře
Okomentovat