Balada o hříběti

                                                                         Ve starém domku pod strání

čas zpoznenáhla uhání.

Stařičká lípa u plotu, co pamatuje drahně let

zve do stínu tě posedět, bude ti krásně vyprávět.

 

Pamatuje dobu, kdy táta můj

byl ještě kluk,

babičku jak šťastné pláče,

že válce zvoní umíráček.

 

Bydleli tehdy

v chalupě naší  - čtyři,

kůň, hříbě

dva němečtí oficíři.

 

Ze strachem sedli k večeři,

malý hoch vyklouzl ze dveří,

s hříbátkem malým chtěl si hrát,

tak jako předtím mnohokrát.

 

 

Však  náhle z  kraje lesa hluk

vojáků se blíží pluk.

V domě vypukla panika,

němec s němcem utíká.

 

Oba na jednoho koně sednou,

otočí se ještě jednou,

přesně zacílí

by hříbě jednou ranou zabili.

 

Po tváři hocha

slaná slza stéká,

maminka v modré zástěře

strká ho honem za dveře. 

 

 O tom co bylo dál, stařičká lípa vypráví

jak konec bylo bezpráví,

jak vojáci s hvězdou rudou statečně, směle

vyhnali navždy nepřítele.

 

Pohřbili hříbě pod lípou,

z chlapce je už kmet,

tak přijďte si k nám posedět,

lípa vám bude vyprávět.

 

 

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  Co mi vypráv ěl mnich aneb duše v kámen zakletá Žofie Zejdová      Je to několik let zpátky, co jsem se ocitla v čtyři sta let staré kryptě zaniklého dominikánského  kláštera.  Řád bratří kazatelů jako žebravý založil v roce 1215 kněz Domingo de Guzmán – sv. Dominik. Zhruba o deset let později přišli dominikáni i do českých zemí.      Stojím tiše a s posvátnou úctou prohlížím kryptu a poslouchám výklad průvodce, když tu můj zrak padne na jeden malý uvolněný kamínek. Hlavou mi bleskne „vezmi si ho“ a vzápětí „blázníš, přece tady nebudeš krást.“ Kámen mě přitahoval jakousi zvláštní silou, rozhodla jsem se alespoň pohladit si ho. Jenže sotva na něj sáhnu, tak někde daleko v hlavě slyším hlas: „vezmi mě prosím do dlaní, něco ti povím.“ Marně se začnu rozhlížet a hledat někoho, kdo na mne šeptá, až mi padne zrak na kámen. Je trochu uvolněný a není problém ho vzít a ukrýt v dlani. Srdce mi buší, ale n...
Další informace
Obrázek
Včera měla svátek Žofka a tak jednu o mé milované babičce Žofce  Jako krysa   Šenov, místo mého srdce, domov a krajina mých předků. Když mám chvíli čas, tak se ráda procházím známými cestičkami a ob zvláště dnes, za Svatojánské noci, je park tím nejpůvabnějším místem. V nedaleké Staré škole je veselo, tradiční „otevírání sto doly“ rozeznělo country hudbou široké okolí a já se nenápadně „vykradla“ do nedalekého parku. Náš zámecký park kdysi býval opravdu zámecký, bohužel, z celé té krásy zůstala jen budova správce, kde je nyní Základní umělecká škola Viléma Wünsche. Ještě jsou pamětníci, kteří si pamatují, jak se ve sklepení téhle budovy zazdíval vchod do jedné z tajných chodeb, které vedly z Šenovského zámku. V parku mám oblíbený jeden strom, no strom, vlastně už jen torzo kdysi krásného buku červenolistého, který už tady roste více než 274 let. Přijdu k němu, pevně ho obejmu, a on mi začne vyprávět o starých časech, kdy se tudy procházela nejen šlechta ze zá...
Další informace