O Andílku Antonínovi - nová kniha pro děti - leporelo

Včera měla svátek Žofka a tak jednu o mé milované babičce Žofce 

Jako krysa 

 Šenov, místo mého srdce, domov a krajina mých předků. Když mám chvíli čas, tak se ráda procházím známými cestičkami a ob zvláště dnes, za Svatojánské noci, je park tím nejpůvabnějším místem. V nedaleké Staré škole je veselo, tradiční „otevírání sto doly“ rozeznělo country hudbou široké okolí a já se nenápadně „vykradla“ do nedalekého parku. Náš zámecký park kdysi býval opravdu zámecký, bohužel, z celé té krásy zůstala jen budova správce, kde je nyní Základní umělecká škola Viléma Wünsche. Ještě jsou pamětníci, kteří si pamatují, jak se ve sklepení téhle budovy zazdíval vchod do jedné z tajných chodeb, které vedly z Šenovského zámku. V parku mám oblíbený jeden strom, no strom, vlastně už jen torzo kdysi krásného buku červenolistého, který už tady roste více než 274 let. Přijdu k němu, pevně ho obejmu, a on mi začne vyprávět o starých časech, kdy se tudy procházela nejen šlechta ze zámku, ale také obyčejné služky, lokajové nebo kočí. Vlastně strom nevypráví, to já si všechny ty věci představuji ve své hlavě. Celá natěšená se přiblížím k buku, je Svatojánská noc a nikde ani živáčka, a tak se odvážně svléknu a zcela nahá se přitulím k za tím pevnému torzu kdysi statného stromu. Zavřu oči a v tu chvíli se se mnou zatočí svět, když znovu otevřu oči, tak s údivem zjis tím, že už nejsem člověk, žena, jsem malou krysou a ani své šaty, kabelku, nic nevidím. Zmizely lampy, chodníky a buk, můj buk, je zase krásným mladým statným stromem. Otočím se a s údi vem koukám na Šenovský zámek, vlastně už trochu zdevastova ný, ale přesto stojící. Raději zase rychle zavřu oči, vzpamatuj se, nabádám samu sebe, „vždyť jsi zase tolik nepila,“ říkám, ale nic neslyším, jelikož má krysí tlamička nevypustí žádný jiný zvuk mimo táhlého pískotu. „Tak fajn,“ říkám si v duchu, „využiji tedy situace a trochu se tady porozhlédnu. Třeba narazím na svou 18 prapraprababičku, která tady prý sloužila a nebo na…,“ myšlen ky mi přerušily čísi divoce znějící kroky a tak tak jsem se stačila schovat za nedaleký záhon nádherných růží, jejichž vůně mocně zacloumala mým krysím čumákem a zaslechla něčí rozzlobený hlas: „Vám se to mluví Milde, vy to tady máte jisté, ale co my chudáci, nová republika, květnová parcelace – pronájem polnos tí nájemcům a nás kočích už nebude třeba…. “ Hlasy zanikly a můj mozek na plné obrátky zapracoval a došlo mi, že jsem se nejspíše ocitla v roce 1919, kdy šenovský zámek, v té době pat řící Larisch-Mönichům, spravoval Emil Milde. V listopadu roku 1918 skončila první světová válka a květnu roku 1919 začalo „rozparcelování“ zámeckých statků nájemcům. Jé, blýsklo mi mou krysí hlavičkou, přeci v té době měla má milovaná babička Žofka sladkých osmnáct let a děda Rudolf, její muž byl statným 24letým chlapcem. O nelehkém začátku jejich lásky mi babička vyprávěla, a tak jsem se celá šťastná vydala směrem, kde jsem tušila, že se dostanu do části Šenova Podlesí. Jenže, ouha, krysí nožičky jsou malé, a i když hbité, tak přeci jen nejsou to kroky, ale malilinkaté krůčky. Když jsem běžela kolem budovy správce zámku, tak jsem tedy zamířila do stájí, kde byli napodiv pořád krásní koně. Dva z nich byli osedlaní, a tak jsem se vyšplhala po dřevěném ohradníku, zavřela oči a skočila. Povedlo se, zasekla jsem se svými krysími drápky koni do ocasu a rozhodla se vyjet za dobrodružstvím. Bedlivě jsem sledovala okolní krajinu a když jsme projížděli ko lem hospody U Chrobáka, tak mi došlo, kde vlastně jsem a rych le jsem se pustila koňské oháňky. Pomalu jsem hopsala krajinou, tolik jinou než tou, kterou znám, a přeci tak známou a milou. Domek, kde bydlela má babička Žofie jsem poznala bezpečně, a navíc - na nedalekém poli, ona sama, s dvěma ze svých ses ter zrovna sušila seno. Babičku jsem poznala, vždyť znám dobře tu milou a půvabnou tvář na fotografiích z jejího mládí. Podle pokřikování jsem poznala, že je na poli spolu se starší sestrou  Lojzičkou a sestrou Betynkou. Obě si z ní dělaly legraci, slyšela jsem, jak Lojzka říká: „Zofa uvidíš, že tyn uvzjunty synek za te bum zas přidě.“ „Je gryfny, robotny a teľa se mu podoboš“ doda la Betka. Debatu ukončila jejich maminka Marie: „Naľe, dejtě ji pokuj ďouchi. Rudolf je dobry synek tajak jeho tata.“ Děvčata se začala smát. Totiž Marie byla vdova a Rudolfův tatínek vdovec, a tak se dali dohromady. No, tedy Rudolf byl vlastně nevlastním bratrem mojí babičky Žofky. Každá z děvčat měla na sobě rež né šaty a bílou zástěru – fěrtoch s modrými pruhy. Ve vzduchu vonělo seno a hrušky máslovky, kterých bylo v přilehlém sadu plno. Najednou odkudsi přicházel vysoký, trochu ušatý, pískající si mladý muž. Došlo mi to, byl to můj děda Rudolf, kterého jsem znala, bohužel, jen z fotografií. Hned se hnal pomáhat a nená padně se neustále vyskytoval vedle Žofky. Pak zavelela maminka Marie k svačině a všichni se pomalu vydali k nedalekému stave ní, kde Rudolfův tatínek pilně šil a opravoval boty. Jen Rudolf s Žofkou zůstali trochu pozadu, měli oči jen pro sebe, a tak si naštěstí mé krysí maličkosti nevšimli. Když se ostatním ztratili z dohledu začal Rudolf Žofku divoce líbat, ona se chvíli bránila, ale pak se také úplně poddala vášni. Jé, pomyslela jsem si, tak to už jsem v době, kdy se i má babička Žofka do dědy Rudolfa zamilovala. Vzpomněla jsem si na její vyprávění, které předcházelo té chvíli, které jsem byla svědkem. Bylo to tak: „V Šenově stavěli železnici mladí, snědí a urostlí muži z Itálie a babička se do jednoho z nich tak trochu zakoukala, a proto Rudolfa, který ji „uháněl“ už dlouho, zatvrzele odmítala. Žofka byla velmi ostýchavá dívka, a tak si ji italský černooký, černovlasý fešák vůbec nevšímal, zato po její sestře Betynce velmi pokukoval. Přeci jen Betka byla „ostřílenou“ hrdinkou, která v I. světové válce dělala na frontě zdravotnici. No, a pak se to všechno zamotalo. Do Šenova přijel cirkus a s ním nádherná, štíhlá provazochod kyně. Rudolf tehdy přišel opět za Žofkou a řekl jí, že pokud ho nechce milovat, odjede s cirkusem právě s tou půvabnou provazo- chodkyní. Žofka zrudla, zamračila se a utekla. S přicházejícím večerem se ji to však rozleželo v hlavě, asi poté, co viděla Betku líbat se s italským hochem a vydala se na úplně poslední předsta vení cirkusu. Rudolf stál nejblíže nataženému provazu, hrál na trumpetu a usmíval se na sličnou akrobatku, která zrovna začí nala svůj výstup. Žofka popadla dlouhý klacek, který se nedaleko válel na zemi a se slzami v očích se přibližovala k provazu, chvíli to vypadalo, že provazochodkyni chce uhodit, ale ta byla vysoko a případným pádem by se mohla velmi zranit. Děda proto ani chvíli nezaváhal, Žofce vytrhnul klacek z ruky a pevně ji objal. „Jo tě žodne gynśi nědum,“ řekla Žofinka památná slova, děda ji vzal za ruku a od té doby jejich láska jen vzkvétala. Najednou cítím velký chlad, otevřu oči a s údivem zjistím, že už nejsem krysou, zmizelo pole, babička Žofka, děda Rudolf, zámek… Rychle se obléknu a pomyslím si, jaká jen že to je škoda. Tak snad zase někdy můj milovaný buku.